Upřímnou soustrast. A co dál?

Ta dvě slova zazní snad pokaždé, kdy někomu zemře blízký člověk. Jsou důležitá, protože jsou projevem účasti. Tedy měla by být jejím projevem. Jenže ten kdo truchlí, může mít intenzivní pocit, že právě těmi slovy to celé často končí a samotná účast se kamsi vytrácí. Jako by byla odškrtnuta společenská povinnost a hotovo. Jako by se po vyslovení upřímné soustrasti nic dalšího nedělo. A přitom právě tehdy vše teprve začíná…

Tenhle článek se mi nepsal vůbec lehce. Je pro mě možná tím nejosobnějším, co jsem kdy napsala. I když do každého mého textu vždy otisknu kousek sebe, tohle je úplně něco jiného. Veškeré tyto řádky se dotýkají něčeho velmi citlivého, bolestivého a vlastně i intimního. Proto jsem dlouho přemýšlela, jestli svou zkušenost vůbec popsat a pak také zveřejnit. Nakonec ale převážila jedna silná myšlenka… Pokud moje sdílení pomůže byť jen jednomu člověku lépe podpořit někoho, kdo právě prožívá smutnou ztrátu, nebo dodá jistotu někomu truchlícímu, že mít náhle život vzhůru nohama z něj nedělá blázna a že v tom není sám, má můj článek velký smysl.

Když nevíme, co říct ani co udělat

Nedávno jsem ztratila velmi blízkou bytost. Tak blízkou, jak to je v životě člověka jen možné. Přišla jsem o moji maminku. A kromě silné bolesti ze ztráty jsem začala vnímat ještě jednu zkušenost. Zjistila jsem, jak si jako společnost vlastně neumíme se smrtí poradit. Neumíme být s člověkem, který truchlí. Ne proto, že bychom byli zlí. Ale proto, že jsme bezradní. Těžko volíme další slova, složitě čelíme tolika emocím a snad nejhůř vybíráme ty správné kroky skutečné podpory.

Následující řádky nejsou univerzálním návodem na to, jak prožít těžké chvíle co nejméně bolestivě. Jsou otevřeným sdílením někoho, kdo si váží každého projevu upřímné soustrasti, a přesto se potýkal s nedostatkem, který některým z vás může přijít povědomý. A zároveň jsou tyto řádky inspirací pro ty, kdo nechtějí projev účasti zabalit jen do dvou slov. Je to podpora pro všechny, kteří cítí potřebu komunikovat a udělat více pro truchlícího, protože nechtějí nechat druhého člověka samotného v době, kdy pomoc druhých potřebuje víc než kdy jindy.

Smrt není chyba…patří k životu

Žijeme ve světě, kde se mluví o zdraví, štěstí, výkonu, úspěchu nebo osobním rozvoji. Smrt jako by do toho všeho nezapadala. Je sice přirozenou součástí života, ale často se k ní chováme, jako by byla něčím, o čem se nemluví. A když se dotkne někoho z našeho okolí, jsme tak nejistí, že často raději ustoupíme stranou. Raději od té konečné stanice cesty životem odvrátíme oči.

Jenže smrt nezmizí a každého z nás jednou postaví do role člověka, který bude potřebovat kolem sebe druhé lidi a jejich plnou podporu. Právě proto vnímám jako zásadní učit se o smrti mluvit a také ji přestat schovávat za zavřené dveře nemocnic, hospiců nebo pohřebních síní. Protože když o smrti neumíme mluvit, neumíme ani být s těmi, kterým právě zemřel někdo, koho milovali. A pak to vypadá, že zmizel z tohoto světa nejen ten, kdo zemřel, ale také ten, kdo zrovna truchlí.

Skutečná podpora nevypadá jako otázka

Další častou reakcí, se kterou jsem se kromě těch dvou slov setkala, bylo: „Kdybys něco potřebovala, ozvi se.“ Vím, že to bylo dobře míněné. Jenže také vím, že člověk, který truchlí, často vůbec neví, co potřebuje, i když má za běžných okolností celkem jasno. Nemá energii přemýšlet, ani obvolávat lidi, i když pomoc druhých lidí normálně neodmítá.

Odchod maminky mi vzal tolik síly, že jsem nebyla schopná o něco žádat, cokoliv vysvětlovat, organizovat sama sobě pomoc. Věřím, že mi i další truchlící dají za pravdu, že život je najednou tak nějak celý naruby. Mozek funguje v úplně jiném režimu, na autopilota. A někdy ani to ne. Dokáži si představit, že někdo dokonce ani neví, kolik je hodin, zda se nají, nebo jak zvládne další den.

Proto bych si v těch nejtěžších chvílích i v následujícím období pro sebe i další truchlící přála, aby se z vět „řekni si…“, „promysli…“, „navrhni…“ apod. mnohem častěji stala konkrétní nabídka než další úkol. Dovézt oběd, pomoct s úklidem, vzít člověka na kafe a jen tak mlčet, při svém nákupu přihodit do košíku něco pro toho druhého, vzít děti na hřiště, aby si truchlící mohl chvilku sám v klidu poplakat nebo pospat…vypadá to banálně, že? A ono to tak i je. Jenže právě takto zdánlivě jednoduše vypadající pomoc člověku uleví mnohem víc než dobře míněná otevřená nabídka, která nesnímá ani kousek té momentální tíhy.

Neberte si ticho osobně

Dále bych si přála, aby nezodpovězené zprávy, nezvednuté telefony, nebo odmítnuté nabídky nebyly brány jako ignorace, nevděk, nebo vzdor. Stejně tak neschopnost rychle formulovat myšlenku, odpovědět na otázku, nebo říct pouhé „ano“ či „ne“, které se záhadně proměnily ve složitou výzvu. Ale aby se staly signálem, že svět daného člověka teď prostě není v jednom celku a vyžaduje citlivé zpomalení, snížení nároků a také více pozornosti, která je jemná a zároveň srdečně hřejivá jako hebká deka.

A právě snížení nároků se podle mě týká i pracovního života. Každý člověk truchlí jinak a každý potřebuje něco jiného. Někdo se potřebuje na čas stáhnout do ústraní a pracovní výkon je pro něj v danou chvíli mise nemožná. Jinému naopak právě práce pomáhá zaměstnat hlavu, získat na chvíli pocit normálnosti a od bolesti si odpočinout. Ani jedna cesta není správnější než ta druhá. Obě jsou v pořádku.

Proto bych chtěla povzbudit kromě blízkých truchlícího i manažery a kolegy truchlícího, aby se nesnažili hodnotit, jak „správně“ má člověk truchlit. Respektujte, co právě teď daný člověk potřebuje. Někdo ocení možnost zůstat doma, jiný bude rád, že může přijít mezi lidi, i když jeho výkon nebude stoprocentní. Někdo bude potřebovat více času, někdo se naopak bude chtít co nejdříve vrátit do pracovního života. Pokud člověk práci zvládá a pomáhá mu, není důvod mu ji brát. A pokud ji naopak nějakou dobu zvládat nedokáže, je na místě určitá míra tolerance a pochopení. Truchlení není dovolená, ani známka slabosti. Je to přirozená reakce na ztrátu a každý ji prožívá svým vlastním tempem.

Nebojte se diskomfortu

Když jsem hledala úplně na začátku v tom rozbouřeném moři smutku nějaký záchytný bod, přemýšlela jsem nad tím, co se v lidech kolem truchlícího odehrává. A napadlo mě, že se možná bojí, že budou rušit, řeknou něco špatně, otevřou bolest. Jenže ta bolest už tam je. Druhý člověk ji nemůže vytvořit tím, že se upřímně zeptá, jak se truchlící skutečně má, jak tráví den, že zmíní zesnulého, ani tím, že bude chvíli mlčet. Naopak.

Udělat krok vpřed v komunikaci směrem k tomu, kdo truchlí, je významný projev toho, že na svou bolest nemusí být sám. A také výraz pochopení, že jeho ztráta nezmizela jen proto, že od pohřbu uplynulo pár dní nebo týdnů. Velké emoce truchlícího nepotřebují od podporujících velká gesta. Spoustu práce udělá spíše konzistentní řada drobností. A hlavně…myšlenka na velká gesta by neměla podporujícího paralyzovat od akce. Stačí udělat několik běžných všedních věcí. Cokoliv se počítá. Důležité je nedat druhému člověku zbytečnou záminku si myslet, že jeho smutek je nějaká nakažlivá a nevyléčitelná nemoc a že čas potřebný k truchlení je jakási nucená karanténa.

Významnou roli také hraje dodržené slovo. Když slíbíte, že zavoláte, nezazděte to. Když nabídnete, že se o něco postaráte, udělejte to. Když řeknete, že to zařídíte, neotálejte s tím. Nevyhlížejte vhodnou chvíli, prostě ji vytvořte. Jak jednoduché…

Naslouchání je víc než dobře míněná rada

Všimla jsem si také, že lidé mají tendenci bolest umírnit, protože je pro ně těžké být s ní. Říkají: „Musíš být silná.“ „Aspoň už se netrápí.“ „Život jde dál.“ Jenže truchlení není problém, který je potřeba vyřešit. Je to proces, který je potřeba unést a prostě jím postupně projít. A to chce prostě čas a trpělivost. Myslím si, že největší pomocí je v některých chvílích jen sedět vedle člověka a opravdu poslouchat. Bez rad. Bez pouček. Bez snahy bolest zmenšit. Bez klišé.

K tomu naslouchání patří ještě jedna důležitá věc. A tou je skutečný zájem, kdy platí, že iniciativa vychází od těch podporujících a ne od těch, co kontakt potřebují. I tady stačí obyčejná zpráva: „Dneska jsem si na tebe vzpomněla. Jak se máš?“. Ne proto, aby kdokoliv něco opravil, ale proto, aby truchlící věděl, že není neviditelný.

Nezapomeňte za týden. Ani za měsíc.

Nejtěžší bývají chvíle, kdy už všichni ostatní pokračují ve svých životech. Telefon po pár dnech přestane zvonit a také zprávy ustanou. Truchlící chodí do práce, byl na nákupu, konečně se vyspal a tak nějak obecně se vrátil do života. Režim autopilota vystřídal více vědomý život. Okolí má tím pádem tendenci předpokládat, že už je vlastně všechno v pořádku. Jenže ono to tak úplně není. Truchlení totiž nemá kalendář. Nekončí pohřbem, ani po šesti týdnech, dokonce ani po roce ne.

Já sama jsem se rozhodla promluvit si s terapeutem. Potřebovala jsem s někým skutečně sdílet, co se ve mně odehrává, vyslechnout si zpětnou vazbu a také zkušenosti z praxe, zjistit, co pro sebe můžu udělat víc, anebo naopak míň. Pamatuji si, jak mi řekl, že nejnáročnější je ten první rok…všechny ty narozeniny, svátky, výročí bez milovaného člověka. A na tyhle vyhlídky je vážně důležité být obklopen empatií a přijetím, které neslábnou, když dá truchlící člověk dohromady souvislou větu, nebo se pokusí o úsměv.

Upřímnou soustrast. A pak buďte člověkem.

Podpora není o tom najít správná slova. Je o odvaze zůstat přítomný i tam, kde žádná správná slova neexistují. Není potřeba umět bolest odčarovat, ani suplovat terapeuta. Stačí sebrat odvahu a udělat ten malý krok navíc, který může pro člověka ve vší té bolesti znamenat obrovský rozdíl. Jak už jsem zmínila…zavolat, přinést polévku, jít na procházku, vydržet ticho, vyslechnout pláč a tak dál. Ta trocha kuráže je totiž tím nejlepším nástrojem k probuzení laskavosti, díky které budete v roli podporujícího neobyčejně obyčejným člověkem. Protože neutíkat před bolestí druhého, ve které nám je nepříjemně, z nás dělá toho nejcennějšího společníka. Být prostě a jednoduše s daným člověkem a nezmizet po dvou obehraných slovech je to, o co tu celou dobu jde. Protože opravdová soustrast nezačíná větou „Upřímnou soustrast.“. Ta začíná až tím, co uděláme potom.

P.S.1: Dnes by moje maminka oslavila své 74. narozeniny. Za 5 dní to budou 3 měsíce od chvíle, kdy odešla. A já? Stále prožívám chvíle, kdy cítím smutek, bolest a také to, jak se přeskládávám jako skládačka, které navždy bude chybět jeden důležitý dílek. I přesto se můj život rozeběhl, jen v trošku jiných kolejích…

P.S.2: Pokud máte po přečtení předchozích řádků pocit, že by vám pomohlo vyprávět mi svůj příběh, neváhejte se na mě obrátit. Ráda vám budu nejen laskavou vrbou, ale také člověkem, se kterým můžete sdílet to, co právě prožíváte, bez hodnocení, pouček a bez potřeby cokoliv napravovat.

P.S.3: Tyto řádky věnuji všem maminkám. Těm, které tu s námi jsou, i těm, které už odešly. Za jejich lásku, péči, sílu, něhu a za vše, co v nás zanechaly a co v nás zůstává dál, i když už tu třeba nejsou.