Sedm statečných aneb úklid nejen doma

Inspirace z krabice

V těchto dnech se věnuji mým sedmi statečným. Jsou to krabice, které až do této chvíle od mého přestěhování odolávaly mému zásahu. Nebyl čas ani prostor, chyběla chuť i odhodlání. Rozhodla jsem se, že si před koncem roku udělám menší očistnou akci. Úklid kolem sebe je prý stejný jako ten v hlavě. Naše vnitřní i vnější světy jsou spolu totiž provázané. A kdo by do dalšího roku chtěl vstoupit s koulí na noze v podobě nějakého toho materiálního či duševního bordýlku?

Úklid vždy znamená, že chceme být lepší a že potřebujeme pro něco kolem sebe či uvnitř nás místo, což se s příchodem nového roku hodí. Když si člověk uspořádá své věci, udělá si pořádek i ve své hlavě a naopak. Prostředí, které kolem sebe máme, odráží naše vnitřní rozpoložení. Příliš velký nepořádek značí údajně neřešené potíže. Pokud máme tedy kolem sebe chaos, který nemá nic společného s přechodným kreativním vyžitím, je čas zbystřit.

Dva světy v novém nebo vše při starém?

Leckdy je snazší si uklidit kolem sebe než v sobě a tak pokud cítíme, že se potřebujeme někam ve svém životě pohnout, je dobré začít tím, že uděláme změnám prostor fyzicky. Člověk a prostor jsou dvě spojené nádoby, které mají zároveň omezenou kapacitu pro věci, lidi i myšlenky. Když děláme něco, co nás netěší, scházíme se s lidmi při příležitostech, kdy se cítíme nesví, nebo si převalujeme myšlenky v hlavě jako kopku hnoje, je nejvyšší čas třídit. Když v těchto pomyslných nádobách uděláme místo, byť jen kousek po kousku, otevíráme tím prostor něčemu novému.

Nejspíše znáte rčení, že věci slouží lidem, nikoli lidé věcem. Je tedy třeba v určité fázi dát pryč ty věci, které už splnily svůj účel a dál už nám neslouží, sedá na ně prach, nebo jsou uložené někde hluboko ve skříni. Vyhazovat staré věci znamená dát sbohem minulosti a udělat místo novým příležitostem. Nečekejme tedy, až se něco přihodí tak nějak samo, ale začněme změnám vytvářet prostor a to staré nechme prostě odejít. Poté, co dáme pryč to, co nám už neslouží, co už je naší minulostí a nejsme to prostě už současní my, vycházíme tak vstříc nějaké změně. Ten pocit lehkosti nebo závan svobody, který se díky našemu očistnému úsilí dostaví, určitě znáte.

Někdy je nám naopak dobře v tom, jak to máme kolem sebe i uvnitř nás právě teď. Lpíme na věcech, nechceme je pustit do světa, ani svou minulost ne. I to je fajn, pokud to ovšem bereme jako neoddělitelnou součást toho rozpoložení, kdy nemůžeme přijmout do již zmíněných nádob nic nového a něco tím změnit. Je to tak v naprostém pořádku, pokud opravdu netoužíme po změně a je nám dobře právě tak, jak to teď je.

A jak to máte vy?

Ať to je tak či tak, v obou případech platí, že když věnujeme péči svému prostředí, věnujeme tím péči i sobě. A o to tu přeci vždy jde – o nás, náš život, prostor, o naše dva světy.

Uklízíte v hlavě i ve svých šuplících a skříních pravidelně? Co vás nakopne k tomu udělat prostor pro změnu? Těším se na vaše komentáře…