Nechte lásku zvítězit a staňte se vítězem

Den vítězství

Na minulý pátek připadl Den vítězství, který je v evropském prostředí vnímán především jako den konce druhé světové války. Význam tohoto dne je pro někoho ukrytý v učebnici dějin, zahalen do kapitoly, která se po jejím přečtení z hlavy nejspíš časem vytratí. Pro jiného dřímá tento den hluboko v jeho paměti, protože v té době žil a ledacos zažil. Takovým lidem se však ta paměť nesmlouvavě vytrácí, stejně jako oni se vytrácí z naší společnosti. A my ostatní, mezi těmito dvěma generacemi, to máme každý jinak. Někdo v tento den svátečně opráší své vlastenectví a někdo má to, co vzešlo ze Dne vítězství, otisknuté hluboko ve svém vědomí i srdci a nosí si to rok za rokem stále s sebou.

Vítězství v době současné

Nechme nyní minulost stranou a podívejme se na vítězství v přítomnosti. Nad čím vlastně vítězíme v těchto dnech? Dá se vůbec současné dění v naší zemi, kdy se vše sešněrované koronavirem pomalu rozbíhá, považovat za vítězství? Nebo je to úplně něco jiného? Někoho přirozeně napadne vítězství ve hře, jiný by rád zvítězil nad nemocí či strachem, někdo dokonce sám nad sebou a jsou i tací, kteří vítězí třeba v lásce. A láska je to, čemu se chci v následujících řádcích věnovat.

Láska jako příměs do základů

Vždy, když chceme něco postavit, musíme mít jednoduše z čeho. A protože pravá láska se nenalézá, nespadne odněkud z nebes k nám jen tak, ale je třeba ji budovat, je dobré i jí postavit pevné základy. Láska k sobě rozhodně pevný základ je, a to nejen pro naši vlastní spokojenost a život ve štěstí. Rozdávat lze pouze z přebytku a lásky se to týká také. Sebeláska je tedy klíčová i pro zdravé vztahy s druhými lidmi, protože je pro vztahy jakousi živnou půdou.

Lásku dáš, když ji máš

Nejen ve své praxi se setkávám s klienty, pro které je slovo sebeláska leckdy slovem téměř sprostým. Chybně jeho význam zaměňují za sobectví nebo narcismus, přehnaně velké ego a jiné termíny, které spíše budí rozpaky ba dokonce odpor. S mými klienty se často dostáváme k tomu, že příčinou našich nezdarů je právě vlastní vztah k sobě. Mám paradoxně ráda tyto chvíle, protože je to pro mě příležitost vybudovat zdravé lásce k sobě tu správnou „obchodní značku“. Je to šance vyjasnit si, že taková láska je o tom, že známe své silné stránky ale i limity, které má prostě každý.

Není tedy třeba honit se za dokonalostí, srovnávat se s jinými, připomínat si a proklínat naše slabiny, abychom zjistili, že i přes naše chyby máme hodnotu, ze které čerpáme my a přináší užitek i těm kolem nás. Nejde o zahledění do sebe a nevnímání druhých. Naopak, láskyplná péče o sebe sama je oboustranně výhodná. Pokud totiž sebeláska chybí na straně jedné či té druhé, ba dokonce na obou stranách, přináší to do vztahu nevyrovnanost, nepohodu a celkové trhliny. Právě proto musíme dát nejdříve sobě, abychom mohli dávat těm kolem nás. Jen tak máme totiž sílu a elán do života a následně můžeme pečovat se zdravou lásku o naše blízké.

Dýchej ty, budou dýchat i druzí

Těm, jejichž cesta k prozření je delší, vyprávím příklad s kyslíkovou maskou v letadle. Je již trošku „otřepaný“, ale funguje. Pokud jste jej zatím neslyšeli, těší mě pomyšlení, že jste ho slyšet nepotřebovali. V případě nutnosti musíte nejdříve masku s kyslíkem nasadit sobě, ať můžete pomoci druhým. Když ji přednostně nandáte  např. dítěti vedle vás, je to asi ta poslední maska, kterou někomu dáte. Pak už není nic, jen ticho a temno, pokud vás někdo nezachrání. O tom, že s tím dítětem při své záchraně počítat úplně nemůžete, se rozepisovat určitě nemusím. Děsivé…vím. Mnohem lépe to však demonstruje to, co je potřeba, než cokoli jiného.

I rčení, že máme mít sami k sobě tak hezký vztah, jako by šlo o život, protože ono o něj ve skutečnosti jde, nehne s lidmi dostatečně dobře jako ona historka z letadla. Někdy je prostě potřeba na hrubý pytel dát hrubou záplatu a to je ta chvíle, kdy sáhnu do své paměti právě na příklad s kyslíkovou maskou.

Když se to pokazí

Proč je pro někoho hezký vztah k sobě sama náročnější výzvou, může mít více příčin. Ano, naprosto předvídatelně ukáži nejprve prstem na výchovu, ať už jde o tu v rodině nebo ve škole. Věřím, že si každý vybavíme nějakou tu historku z dětství o výprasku, šťavnaté poznámce v žákovské knížce nebo pětce červenající se v sešitě. Některé z těch příběhů nám přijdou obzvláště u piva na třídním srazu humorné. Málokdo už si ale vzpomene, jak nám tehdy bylo „ouvej“ před celou třídou nebo na cestě domů, když jsme byli shledáni „nedostatečnými“ a doma za to dostali „ocenění“.

Každopádně netvrdím, že výchova je alfa a omega všeho zla, které v nás roky pěkně tlí, to rozhodně ne. Mezi lidmi důležitými pro můj život mám i takové, kteří si své rezervy a vratké základy právě z rodiny uvědomují a jdou tomu životem navzdory. Je pro mě radost je nejen podpořit ale i sledovat a nechat se inspirovat jejich leckdy až skoky na té jejich cestě.

Dalším terčem pro můj zdvižený prst jsou tzv. toxičtí lidé, kteří otrávení sami ze sebe a svého života umí bravurně otrávit i vás a vše, co patří do vašeho světa. Soužití s nimi vás o sebelásku může připravit pěkně krok za krokem. Sama jsem to zažila a jsem ráda, že jsem z takového vlaku, kde kromě vás ještě cestuje kritika či lhostejnost, absence ocenění, respektu a úcty, chabá podpora, ale i žárlivost a jiní „vybraní“ pasažéři, zavčasu vystoupila. Nejen proto je důležité pečovat o zdravé vztahy, umět říci „ne“ a obklopovat se lidmi, se kterými je nám prostě a jednoduše dobře z mnoha důvodů. Ale dost k příčinám, pojďme raději přenést svou pozornost do budoucnosti.

Škola sebelásky

Někoho z vás nyní zcela přirozeně napadne otázka, zda se dá sebelásce naučit? Já jsem přesvědčená, že to lze. Udělat si čas pár minut denně jen na sebe, promluvit, byť jen v duchu, na sebe vlídně, když se třeba zahlédneme v zrcadle, ocenit se za něco, co se nám přes den povedlo…to jsou drobné krůčky, které nevyžadují zásadní převrat v našem dosavadním životě, a přesto sehrávají významnou roli v pěstování lásky k sobě. Najít pochopení i pro své špatné nálady, nesnažit se do nekonečna plnit očekávání druhých, abychom vypadali dokonalí, už vyžaduje více umu stejně jako říci někdy ono obávané „ne“, ale i to lze. A to je jen pár příkladů.

Někdy je tento proces změny náročný, ale nikdy není nemožný. Důležité je uvědomění, které často znamená půlku úspěchu, a pak jsou významné ty malé kroky vpřed. Začít může kdokoli a kdykoli. Podstatné je vyhnout se extrémům a „nepřepálit“ start, jak se říká ve sportu. Lepší je postupovat spíše pozvolna avšak vytrvale. Pro začátek je potřeba o tom všem více přemýšlet, ale dejte si čas. Už jste se přeci naučili chodit, číst a psát, jezdit na kole, nebo řídit auto, zvládnete přeci i tohle. Proč by ne?!

Láskyplný maraton

Odpovědnost za pěstování sebelásky je na každém z nás. Věnovat se sobě v maličkostech je investice, která se mnohonásobně vrátí. Pro někoho mohou být i malé kroky zpočátku těžké a je naprosto v pořádku mít po ruce někoho, kdo nás bude pomyslně jistit v zádech alespoň na čas. Horší by bylo neustále přehazovat odpovědnost za své štěstí na někoho jiného, nebo se vzdát odpovědnosti za svůj život úplně a zaplnit svůj vnitřní svět smutkem, vyčerpáním a nenaplněnými potřebami. Nikdo za nás práci na sobě sama sice neudělá, ale každodenní drobnosti spolehlivě zajistí určitou přirozenost celého procesu přeměny.

Zamilovat se do sebe není tak snadné, jak se může zdát, ale může to člověku změnit celý život od základu. Je tedy nezbytné se chválit za vše, co děláme, a dělat si drobné radosti. Speciální pozornost si zaslouží chyby, díky kterým se učíme. Leckdy není snadné je přijmout a odpustit si je, ale chyba tu není od toho, aby byla naším celoživotním žalářem. Její role spočívá v tom, ale nám pomohla posunout se dál. Proto každý den naplňujme tím, že vše, co se děje, nenecháme plynout bez povšimnutí, ale ovlivňujme to k naší spokojenosti.

Věřím v sílu lásky a v to, že díky ní můžeme zvítězit třeba právě na již zmíněným nad strachem i na jiných bitevních polích našeho života. Vítězství s příchutí lásky jednoznačně stojí za to!