Ráda jsem jako dítě sledovala televizní soutěž plnou legračních převleků a velkolepých kulis. Zábavná podívaná, která spojovala evropské národy, se jmenovala se Hry bez hranic. Jednotlivé disciplíny měly sice svá pravidla, ale soutěžní celek působil leckdy dost živelně. A tak vnímám i život jako takový. Navzdory jeho dynamice se vyplácí ve hře života určitá pravidla – hranice mít.
Když se řekne hranice, u mnoha lidí se může probudit negativní vnímání spojené s představou limitů, omezení či dokonce ztráty svobody. Nebo se bojíme ztráty druhého člověka, když se postavíme sami za sebe.
Já se však přimlouvám za ten druhý úhel pohledu – vymezení svého vlastního prostoru, kde můžeme být tím, kým chceme být a jsme vnitřně svobodní. Avšak pozor – tento životní prostor i tvoření jeho hranic se úzce pojí s tím, že za vše přebereme odpovědnost…za to čím ten prostor vyplníme a s jakou dávkou respektu vůči sobě i druhým lidem hranice postavíme.
Téma hranic je tématem mnoha sezení s mými klienty. Často až s údivem reagují na to, že by se měli postavit svým rodičům, partnerovi, nebo dokonce šéfovi, lékaři či jiné autoritě a ustanovit pravidla hry…vybudovat hranice. Jenže dřív nebo později dojdou k poznání, že bez hranic zdravý vztah prostě nefunguje.
A protože vše začíná u nás, nemohu si odpustit připomenutí, že dobře nastavené hranice jsou zároveň jedním ze základním projevů sebelásky. V takovém případě je pak ztráta člověka, který nás opakovaně nerespektuje, naším ziskem stejně jako volné místo pro někoho, kdo nás, stejně jako my jeho, bude respektovat.
Naše já je to, kdo jsme a kam směřujeme. Jsou to také naše vize a hodnoty. A hranice, jakožto ohraničení našeho já, jsou pro nás ochranou toho všeho. Říct někomu, kdo narušuje naše hranice, co nám vadí, neznamená, že se ho snažíme měnit. Takovému člověku jen stanovujeme hranici, že s tím, co dělá, u nás prostě nepochodí. Ať to klidně dělá dál, ale ne v našem životním prostoru. Kdekoli jinde ano, ale u nás prostě ne. Jsou to jen dvě písmenka: N + E, tak směle do toho.
Naše já si žádá naši ochranu a tou jsou námi jasně pojmenované a také vyřčené hranice. Aby mělo vymezení hranic efekt, je třeba „narušiteli“ říct i o tom, co bude následovat, pokud naše hranice nebude respektovat.
Naše já potřebuje neochvějné hranice a je jen na nás je vybudovat a udržet pevné. Ve chvíli, kdy hranice pojmenujeme a postavíme je někomu druhému do cesty v zájmu našeho životního prostoru, máme splněno jen z části. Aby měly vymezené hranice dostatečnou trvanlivost, je nezbytné důsledně je udržovat. Pokud jsme již hranice vymezili a upozornili na dopady jejich nerespektování, je třeba konat.
Pojďme si to celé ukázat na příkladu. Jsme účastníky diskuse, kdy se nám nelíbí, že s námi někdo mluví vulgárně a slovně na nás útočí. Požádáme takového jedince, aby v kontaktu s námi mluvil slušně. Zároveň ho upozorníme na to, že pokud v rozhovoru s námi dál bude používat vulgarismy a bude nás slovně napadat, odejdeme a dalšího jednání se účastnit nebudeme. V případě, že se někdo pokouší naše hranice zbořit a nadále s námi jedná způsobem, který jsme již jasně označili za nežádoucí, jde se do akce. Slíbili jsme odchod, je tedy čas odejít.
Ano, i odchod je v tomto případě řešením a účinnou ochranou našeho já. Není nutné odejít za velkého kraválu, nebo se urazit a mlčky nasupeně odejít. Ani jeden extrém není žádoucí. Prostě pojmenujte znovu své hranice, důsledky a akci. Tím to uzavřete, naven i v sobě.
Vybudovat a udržet si své hranice je celoživotní úkol, který není zrovna snadný. Pokud s čímkoli z této oblasti potřebujete pomoci, jsem tu. Ráda s vámi proberu stav vašich hranic i jak je posílit v konkrétních případech. Zároveň se podíváme společně na to, co z jednotlivých situací můžete odnést a jak to zúročit.